Parazitická hlístice mění chování škvorů, nakažení hmyz míří k vodě

Škvor obecný, drobný hmyz s podlouhlým tělem a charakteristickými klepety na zadní části zadečku, patří mezi tvory, které se za normálních okolností otevřené vodě spíše vyhýbají. Nový poznatek entomologů však ukazuje, že toto pravidlo neplatí bezvýhradně – a viníkem je parazit, který dokáže chování svého hostitele obrátit takřka naruby.

Řeč je o hlísticovém červu druhu Mermis nigrescens, který škvory napadá jako vnitřní parazit. Vědci si všimli, že evropští škvoři infikovaní tímto červem se chovají jinak než jejich zdraví protějšci. Zatímco nenakažení jedinci vodní plochy obcházejí, nakažení hmyz je naopak aktivně vyhledává a míří k otevřené vodě.

Toto pozorování zapadá do širší kategorie jevů, kterým se v biologii říká parazitární manipulace chování hostitele. Řada parazitů totiž během svého vývoje potřebuje, aby se hostitel dostal na konkrétní místo nebo se choval určitým způsobem, což jim umožní dokončit životní cyklus. U Mermis nigrescens souvisí spojitost s vodou pravděpodobně s tím, že se tento druh hlístice běžně rozmnožuje a klade vajíčka ve vlhkém prostředí, často v blízkosti vodních ploch nebo přímo ve vlhké půdě u vody. Pokud se nakažený škvor dostane k vodě, může to teoreticky usnadnit šíření nebo dokončení vývojového cyklu parazita.

Navzdory tomu, že samotné pozorování změněného chování je poměrně jasné a opakovaně zdokumentované, molekulární a biologické mechanismy, které za touto proměnou stojí, zůstávají zatím z velké části neobjasněné. Vědci si nejsou jistí, zda parazit ovlivňuje přímo nervovou soustavu hostitele, mění hladiny hormonů, nebo zda jde o kombinaci několika biochemických procesů, které v konečném důsledku vedou k tomu, že se štěnice - lidově tak škvorům někdy říká, ačkoliv se nejedná o skutečné štěnice ve smyslu krevsajícího hmyzu - chová v rozporu se svým přirozeným instinktem.

Podobné případy parazitární manipulace jsou v přírodě známé i u jiných organismů. Klasickým příkladem je třeba hlístice rodu Spinochordodes, která ovlivňuje kobylky tak, že je nutí skákat do vody, kde parazit dokončuje svůj životní cyklus. Případ štěnic a Mermis nigrescens zapadá do podobného vzorce, ale detaily se mezi jednotlivými druhy parazitů a hostitelů liší.

Pro entomology představuje toto zjištění zajímavou výzvu do budoucna. Pochopení toho, jakým způsobem parazit dokáže přeprogramovat chování hostitele, by mohlo přinést širší poznatky nejen o biologii škvorů a hlístic samotných, ale i o mechanismech, které propojují nervovou soustavu, hormonální regulaci a chování napříč různými druhy hmyzu. Takový výzkum má potenciál přispět i k obecnějšímu porozumění tomu, jak paraziti obecně ovlivňují ekosystémy a populace hostitelských druhů.

Zatím však chybí konkrétní experimentální data, která by objasnila přesný mechanismus. Vědci předpokládají, že další výzkum se zaměří na sledování nervové aktivity a hormonálních změn u nakažených jedinců ve srovnání se zdravými, což by mohlo pomoci odhalit, zda jde o přímý zásah parazita do nervového systému hostitele, nebo spíše o vedlejší účinek celkového oslabení organismu parazitem.

Zajímavé je také to, že chování spojené s vyhledáváním vody nebylo zaznamenáno u všech populací škvorů rovnoměrně – pozorování se týkalo především evropských jedinců, což naznačuje, že by mohly hrát roli i regionální rozdíly v samotném parazitovi, případně v genetické predispozici hostitele. I to je jedna z otázek, na kterou bude muset budoucí výzkum odpovědět.

Zatím tak zůstává jisté jen to, co bylo pozorováno v terénu a laboratorních podmínkách: infikovaní škvoři míří k vodě, zdraví se jí vyhýbají, a proč tomu tak je, věda prozatím neumí spolehlivě vysvětlit.