Komu patří zásluhy za objev? Komentář rozebírá spory o prvenství

Komu patří zásluhy za vědecký objev? Na tuto otázku se v komentáři publikovaném 23. října v sekci Opinion časopisu Chemistry World pokouší odpovědět Vanessa Seifert, postdoktorandka v programu Marie Skłodowské-Curie. Zabývá se jí nad rámec Nobelovy ceny za chemii, tedy tím, jak se v historii vědy zásluhy přidělovaly a jak často se přidělovaly sporně.

Autorka přiznává, že původně chtěla psát o historii objevu katalýzy. Zdroje se jí ale rozcházely. Podle Williama Brocka a jeho Fontana History of Chemistry z roku 1992 objevil katalýzu Johann Wolfgang Döbereiner 27. července 1823, když zjistil, že vodík hoří v přítomnosti platiny. Své zjištění rozeslal pěti redaktorům časopisů a příteli Goethemu. Přehled Google AI a Wikipedie naproti tomu uvádějí jako autorku konceptu katalýzy Elizabeth Fulhameovou a rok 1794. Článek z roku 1976 v časopise Ambix, jehož autorem je P. Collins, zase jmenuje jako objevitele heterogenní katalýzy Humphryho Davyho. Termín „katalýza“ pak zavedl Jöns Jacob Berzelius. Podle Seifertové tak nelze jednoznačně říct, komu patří prvenství.

Podobné situace se podle ní opakují. Kyslík si dnes připisují Joseph Priestley a Carl Wilhelm Scheele, kteří ho izolovali, ale zároveň zůstali zastánci teorie flogistonu. Správně ho podle Thomase Kuhna pochopil až Antoine Lavoisier. Otázka tedy zní, zda je objevitelem ten, kdo látku jako první získal, nebo ten, kdo pochopil, co vlastně získal.

Zvláštní případ představuje vanad. Podle článku ho v roce 1801 v Mexiku objevil španělský chemik Andrés Manuel del Río. O třicet let později byl prvek „znovuobjeven“ a zásluhy získal Švéd Nils Sefström. Del Río přičítal své opomenutí tomu, že byl Španěl. Seifertová cituje jeho slova: „Vždy jsem byl názoru, že pro vědu je důležitější, aby se svět zajímal spíše o objevy, které jsou učiněny, než o ty, kdo je učinili.“

Autorka připomíná také Nobelovu cenu. Podle ní byl Henri Kagan přehlédnut při udělení ceny za podobnou práci v roce 2001, což vyvolalo pozdvižení ve francouzské chemické komunitě. Francouzský ministr vědy dokonce napsal dopis Nobelově nadaci. Kagan je přitom mezi dvěma letošními laureáty Nobelovy ceny za chemii, článek ho však v tomto kontextu zmiňuje pouze v souvislosti s rokem 2001.

Samostatnou kapitolou jsou takzvané transfermiové války. V padesátých letech 20. století se americká a ruská skupina přely o prvenství v syntéze prvku 102. Spor se týkal vhodných metod syntézy, přičemž prvek byl příliš krátce stabilní. Rozepře pokračovaly i u prvků 104 a 105. Spory nakonec ukončily organizace IUPAC a IUPAP, které v osmdesátých letech vytvořily společnou komisi. Kritéria pro uznání objevu prvku byla publikována v roce 1991 a v roce 2018 je revidoval Wapstra v časopise Pure and Applied Chemistry.

Seifertová tak ukazuje, že přidělování zásluh nebylo nikdy jednoduché a nezřídka záviselo na národnosti, postavení či náhodě. Jak naznačují příklady vanadu nebo katalýzy, historické pořadí objevů se může v různých zdrojích lišit a pozdější generace je někdy přepisují. Komise IUPAC a IUPAP sice vytvořily jasná pravidla pro objevy nových prvků, v jiných oblastech chemie však podobný rozhodčí mechanismus chybí.

Komentář nenabízí jednoduchou odpověď, spíš upozorňuje, že za každým oficiálním příběhem objevu stojí rozhodnutí o tom, koho a proč do něj zahrnout. Čtenářům doporučuje přistupovat k tvrzením o prvenství opatrně, a to včetně těch, která se objevují v automaticky generovaných přehledech.