Hurikán Harvey jako příklad: odhady klimatických škod se liší o desítky miliard dolarů

Odhadnout, kolik ze škod způsobených extrémními povětrnostními jevy lze skutečně přičíst klimatickým změnám, je úkol, který vědce i pojišťovací sektor dlouhodobě staví před zásadní metodologický problém. Právě touto otázkou se zabývá článek Rebeccy Owenové s názvem „Ambiguous Costs of Climate Change“, publikovaný 16. října 2026.

Autorka na konkrétním případu ukazuje, jak odlišné přístupy k výpočtu mohou vést k dramaticky rozdílným výsledkům. Jako případová studie slouží hurikán Harvey z roku 2017, který způsobil škody odhadované na 90 miliard dolarů. Otázka, která se nabízí, nezní jen „kolik to stálo“, ale „kolik z této částky lze připsat na vrub změně klimatu“.

Podle textu existují přinejmenším dva odlišné metodologické přístupy, které dávají velmi rozdílné odpovědi. Přístup založený na frekvenci přisuzuje klimatickým změnám 75 procent nákladů spojených s hurikánem Harvey, zatímco přístup založený na intenzitě dochází k podstatně nižšímu číslu – pouze 15 procentům. Tento rozdíl, který činí desítky miliard dolarů, podle autorky dobře ilustruje, jak citlivé jsou odhady na zvolenou metodu a jak snadno mohou vést k zavádějícím závěrům, pokud se nebere v úvahu jejich omezení.

Frekvenční přístup vychází z myšlenky, že klimatické změny zvyšují pravděpodobnost výskytu extrémních jevů podobných hurikánu Harvey – tedy že bez oteplování klimatu by se podobná bouře vyskytovala podstatně méně často. Naproti tomu intenzitní přístup se soustředí na to, o kolik silnější nebo ničivější byla konkrétní bouře díky klimatickým změnám oproti tomu, jak by vypadala bez jejich vlivu. Oba přístupy jsou podle Owenové vědecky legitimní, ale odpovídají na mírně odlišné otázky, což vysvětluje, proč se jejich výsledky tak zásadně liší.

Článek se opírá o výzkum takzvaného rámce konzistence, který slouží k hodnocení metod označovaných zkratkou EEIA – Extreme Event Impact Attribution, tedy přiřazování dopadů extrémních jevů ke konkrétním příčinám, včetně klimatických změn. Tento rámec má pomoci posoudit, zda jednotlivé metody odhadu dávají konzistentní a porovnatelné výsledky, nebo zda jsou jejich závěry závislé především na zvolených předpokladech a metodologických volbách.

Owenová zdůrazňuje, že podobné rozpory nejsou jen akademickým problémem. Odhady nákladů spojených s klimatickými změnami mají přímý dopad na rozhodování v pojišťovnictví, veřejné politice i při plánování adaptačních opatření. Pokud se liší o desítky procentních bodů v závislosti na zvolené metodě, stává se obtížným stanovit jednotný standard, který by bylo možné použít napříč odvětvími a institucemi.

Hlavním závěrem textu je, že náklady na klimatické změny jsou inherentně nejednoznačné a že žádný budoucí technický či metodologický pokrok tuto nejednoznačnost zřejmě zcela neodstraní. Podle autorky jde o strukturální rys problému, nikoli o dočasný nedostatek dat nebo výpočetních nástrojů. I s lepšími klimatickými modely a přesnějšími daty zůstane otázka, jakou část škod přičíst změně klimatu, do jisté míry závislá na tom, jaký koncepční rámec si vědci zvolí.

Tento závěr má podle textu praktické důsledky pro všechny, kdo s podobnými odhady pracují – od pojišťoven přes vládní agentury až po mezinárodní organizace zabývající se klimatickou politikou. Místo hledání jednoho „správného“ čísla by podle autorky mělo být cílem transparentní vykazování toho, jaká metoda byla použita a jaké jsou její limity, aby uživatelé podobných odhadů chápali rozsah nejistoty, se kterou pracují.

Případ hurikánu Harvey tak slouží jako varovný příklad toho, že jednoduchá čísla o „nákladech klimatických změn“ mohou skrývat podstatně komplikovanější realitu. Rozdíl mezi 15 a 75 procenty u téhož jevu ukazuje, že odpovědnost za interpretaci podobných odhadů nese nejen vědecká komunita, ale i novináři, politici a všichni, kdo s takovými čísly dále pracují ve veřejné debatě.