Hansen popsal závěr mise Artemis II: Orion vletěl do atmosféry 39 600 km/h
16. 11. 2026
Kanadský astronaut Jeremy Hansen popsal ve svém textu pro web Live Science závěrečné minuty mise Artemis II, při nichž kapsle Orion prolétla atmosférou rychlostí přes 10 kilometrů za sekundu. Úryvek, který server zveřejnil 14. listopadu, pochází z knihy „Earthrise: Inside Artemis II, the Groundbreaking Human Mission into Deep Space“, kterou Hansen napsal společně s Johnem Larsenem a která letos vyšla v nakladatelství Hanover Square Press. Hansen je astronaut Kanadské vesmírné agentury (CSA) a byl jediným Kanaďanem ve čtyřčlenné posádce.
Artemis II byla první pilotovaná cesta k Měsíci za více než 50 let. Devítidenní let posádku zavedl více než 250 000 mil (400 000 kilometrů) od Země, tedy dál, než se kdy dostal kterýkoli člověk. Na konci cesty posádka z okna sledovala modrou Zemi, ke které se vracela. Přistání v Tichém oceánu proběhlo 10. dubna 2026.
Hansen ve svém vyprávění zdůrazňuje, že právě návrat do atmosféry byl nejnebezpečnějším okamžikem celé mise. Na Zemi jej sledovala jeho manželka Catherine a tři děti. Před samotným vstupem do atmosféry se od kapsle oddělil evropský servisní modul (European Service Module). Půl hodiny před přistáním pak následoval manévr označovaný jako „crew module raise burn“. Trval 19 sekund a byl prvním a zároveň jediným použitím malých trysek kapsle Orion během celé mise.
Vstup do atmosféry se podle textu odehrál v 19:53. Kapsle se v tu chvíli pohybovala rychlostí přibližně 24 600 mph, tedy asi 39 600 km/h. Hansen popisuje, že tryskové motory kapsli stabilizovaly a rostoucí přetížení postupně stíralo rychlost, kterou stroji před devíti dny udělila raketa při startu.
Nejnápadnějším jevem se stalo plazma, které se objevilo během několika sekund. Plameny kapsli obklopily a jejich barva se proměňovala od červené k jasnému, pulzujícímu modrozelenému světlu. Hansen přidává i zvukový dojem: údery trysek v kabině podle něj připomínaly, jako by „Thor sám tloukl do naší kosmické lodi“.
Právě těch několik minut mezi oddělením servisního modulu a průletem atmosférou patří k nejnáročnějším fázím každého návratu z hlubokého vesmíru. Kapsle musí při průletu zvládnout obrovské tepelné i mechanické zatížení, a to při rychlosti, jakou při návratu z oběžné dráhy kolem Země nikdy nedosahuje. Hansenův text nabízí pohled zevnitř kabiny, tedy perspektivu, kterou dosud znali jen lidé z programu Apollo.
Autor v úryvku nepopisuje jen technické parametry, ale také osobní rozměr okamžiku. Zmínka o rodině, která ze Země sleduje nejrizikovější část letu, ukazuje, že přistání nebylo jen otázkou techniky a výpočtů, ale i důvěry mezi posádkou a lidmi, kteří na ni čekali. Dojem z modré Země za oknem, která se po devíti dnech znovu přibližovala, přitom stojí v příkrém kontrastu s ohnivou scenérií za okny kapsle.
Kniha, z níž úryvek pochází, se podle zveřejněného textu věnuje celé misi Artemis II, od příprav po návrat. Mise měla ukázat, že lidé mohou s kapslí Orion bezpečně doletět k Měsíci a vrátit se zpět, a tak připravit půdu pro další kroky programu. Hansen s Larsenem tak čtenáři zprostředkovávají zážitek, který zůstává dostupný jen velmi malé skupině lidí.
Vyprávění o průletu atmosférou je zároveň připomínkou, že i po desetiletích kosmických letů zůstává návrat na Zemi jedním z nejnáročnějších úseků každé výpravy. Plazma, přetížení, hluk trysek i rychlost přesahující deset kilometrů za sekundu jsou podle Hansena realitou, kterou posádka musela zvládnout během několika minut. Přistání v Tichém oceánu pak uzavřelo cestu, která posunula hranici toho, jak daleko od domova se lidé vydali.