Fyzik Francis Halzen přiznává, že čekání na Nobelovu cenu v říjnu mu přináší jen zklamání

Americký fyzik belgického původu Francis Halzen, jeden z předních světových odborníků na neutrinovou astronomii, pravidelně přiznává, že měsíc říjen pro něj znamená období nepříjemného napětí. Právě v tomto měsíci totiž Nobelův výbor každoročně oznamuje laureáty cen za fyziku, chemii, medicínu a další obory, a Halzen už řadu let patří mezi vědce, jejichž jméno se v souvislosti s touto nejprestižnější vědeckou poctou pravidelně skloňuje.

Halzen stojí za projektem IceCube, observatoří zabudovanou hluboko do antarktického ledu na stanici Amundsen-Scott, která slouží k detekci neutrin přicházejících z vesmíru. Tato nepatrná částice, kterou je extrémně těžké zachytit, otevírá vědcům okno do nejvzdálenějších a nejextrémnějších koutů vesmíru, včetně černých děr a dalších kosmických jevů, jež jiné metody pozorování odhalit nedokážou. Právě díky této práci se Halzenovo jméno roky objevuje mezi tipy na možné nositele Nobelovy ceny.

Sám fyzik ale podle svých slov tento každoroční rituál očekávání vnímá velmi negativně. Popisuje své pocity v říjnu slovem miserable, tedy nešťastný či ubohý, a to právě kvůli opakovanému zklamání, když cena nakonec putuje jinam. Tento stav se podle jeho vyjádření opakuje rok co rok, aniž by se čekání na vytoužené ocenění naplnilo.

Takové přiznání není v akademickém světě obvyklé. Vědci bývají při komentování svých šancí na Nobelovu cenu obvykle zdrženliví a vyhýbají se otevřenému přiznání zklamání z neúspěchu. Halzenova upřímnost tak vrhá světlo na psychologickou stránku vrcholné vědecké kariéry, kde i uznávaní odborníci na špičce svého oboru čelí tlaku očekávání, jež sami, byť nechtěně, podporují svou dosavadní prací a jejím významem pro obor.

Nobelova cena za fyziku patří k nejvyšším vědeckým oceněním na světě a bývá udělována za objevy, které zásadně posunuly chápání fyzikálních zákonů nebo otevřely zcela nové obory bádání. Vzhledem k tomu, že výzkum neutrin a astrofyzika částic v posledních letech přinesly několik průlomových poznatků, bude patrně Halzenovo jméno mezi možnými kandidáty zmiňováno i nadále, dokud výbor neudělí ocenění přímo jemu, nebo dokud se pozornost vědecké komunity nepřesune jinam.

Halzenův případ ukazuje, jak náročné je sledovat vlastní práci být neustále zmiňován v souvislosti s nejvyšším možným oceněním, aniž by se ho dočkal. Pro mnoho vědců představuje samotná nominace nebo zařazení mezi favority profesní úspěch, pro Halzena je to však zřejmě zdroj opakovaného zklamání, které zřetelně ovlivňuje jeho prožívání podzimních měsíců každý rok znovu.