Ernst odmítá tvrzení, že běžná medicína odděluje mysl od těla

Britský lékař a kritik alternativní medicíny Edzard Ernst se ve svém blogu vyjádřil k opakovanému tvrzení zastánců takzvané SCAM (doplňkové a alternativní medicíny), že konvenční medicína odděluje mysl od těla a emoce od fyziologie. Článek nazvaný „Body, Mind, and an Entirely Misplaced Accusation“ zveřejnil 24. října.

Ernst vychází z citace, která se v kruzích alternativní medicíny objevuje často: podle ní západní lékařský model „dělá dvě zničující separace“ a mysl s tělem lze oddělit jen slovně. Moderní západní medicína má podle zastánců SCAM propojení mysli a těla považovat za druhořadé. Ernst takové obvinění odmítá. Lékaři podle něj pacienty nechápou jako pouhé biologické stroje a rozdělení těla a mysli nevzniklo v medicíně. Označuje tvrzení za strawman fallacy, tedy argument z panáka: oponentovi se připíše postoj, který nezastává, a pak se útočí na něj.

Jako možný zdroj nedorozumění připomíná René Descartese, který rozlišil res extensa, tedy fyzické tělo, a res cogitans, myslící mysl. Podle Ernsta však rozlišení pro účely analýzy neznamená tvrzení, že jde o dvě oddělené entity.

Dále cituje Williama Oslera, jednoho z nejvlivnějších lékařů přelomu 19. a 20. století. Osler vyzýval, aby lékaři dbali „více na individuálního pacienta než na zvláštní rysy nemoci“. Jeho slavný výrok říká, že je mnohem důležitější vědět, jaký pacient nemoc má, než jaká nemoc pacienta postihla. Osler také prohlašoval, že praxe medicíny je umění, nikoli řemeslo, a že lékařovo srdce bude procvičováno stejně jako hlava. Ernst z toho vyvozuje, že důraz na celého člověka patří k lékařské tradici po generace, nikoli k vynálezům alternativní medicíny.

Kromě historických autorit uvádí i současné lékaře a vědce. Kardiolog a harvardský výzkumník Herbert Benson uvedl, že mysl není oddělena od těla. Oakley Ray, emeritní profesor psychologie, psychiatrie a farmakologie na Vanderbilt University, upozorňuje, že mezi mozkem a nervovým, endokrinním a imunitním systémem existují komunikační sítě. Ernst připomíná i středověkého lékaře a filozofa Moshe Maimonida (1138–1204), podle něhož je tělesná pohoda člověka závislá na jeho duševní pohodě a naopak.

Podle Ernsta tak existuje dlouhá řada lékařů a vědců, kteří vzájemné ovlivňování mysli a těla zdůrazňovali dávno předtím, než se z propojení stalo heslo alternativní medicíny. Obvinění, že konvenční medicína „dělí tělo a mysl“, proto považuje za karikaturu skutečné klinické praxe.

Autor se zároveň věnuje rozdílu mezi způsobem, jakým se zkoumá, a tím, jak se léčí. Ve výzkumu je běžné proměnné záměrně oddělovat, aby bylo možné posoudit, co přesně působí na zdraví a co nikoli. Takové oddělení je podle něj metodickým nástrojem. Neznamená prohlášení, že člověk je složen z dvou nezávislých částí, a nikdo z lékařů, kteří mají s pacienty zkušenost, by takový závěr nevyvozoval. V klinické praxi, kde lékař vidí konkrétního člověka, se přitom k psychickým i sociálním okolnostem nemoci přihlíží běžně.

Ernstův text je polemikou, nikoli novou studií. Neoznamuje žádný nový výzkum ani nálezy, spíše shrnuje argumenty proti často opakovanému obvinění. Jeho hlavní tezí zůstává, že zastánci SCAM kritizují postoj, který konvenční medicína ve skutečnosti nezastává, a že důraz na propojení těla a mysli není jejich výsadou.