Chemik Sella popsal vznik ochranných čoček od Fieuzala po Crookese

Chemik Andrea Sella v Chemistry World, časopise britské Royal Society of Chemistry, zahájil dvoudílný text o historii ochranných čoček, který je datován 30. října. První část sleduje, jak se z ochrany očí před oslněním a zářením stal samostatný obor optiky, a připravuje půdu pro druhý díl, jenž se bude věnovat didymu.

Příběh začíná v osmdesátých letech 19. století v Paříži. Théodore-Édouard Fieuzal z nemocnice Quinze-Vingts tehdy testoval žlutě zabarvené čočky, které získával pomocí chrómu. Žluté čočky považoval za ideální pro venkovní použití, protože omezují oslnění. Sella upozorňuje, že francouzský zákon z roku 1936, který pro motorová vozidla nařizoval žluté světlomety, byl pravděpodobně ozvěnou Fieuzalovy práce.

Otázku ochrany očí pracujících naléhavě otevřel také německý lékař Ernst Fuchs. Sbíral statistiky pracovních úrazů a prosazoval ochranné brýle. Podle něj platilo, že pokud dělníci brýle odmítají, musí je stát nařídit. Britská vláda se tématem začala zabývat v roce 1906, kdy kvůli rostoucím kompenzacím pro dělníky ustavila Královskou komisi.

Do příběhu vstupuje William Crookes, tehdy zhruba osmdesátiletý, a jeho asistent James Gardiner. Měřili spektra světla z pece ve sklárně Nuttall Bottle works v St Helens u Liverpoolu. Crookes zjistil, že redukované železo pohlcuje infračervené záření, zatímco cer nebo jiné vzácné zeminy pohlcují ultrafialové. Z asi 300 vzorků skel vybral několik účinných. Firma Chance Brothers ze Smethwicku u Birminghamu pak vyráběla „Crookes glass protective lenses“, tedy ochranné čočky, v růžové nebo světle modré barvě. Crookes zemřel v roce 1919.

Druhá polovina první části se přesouvá do Spojených států, k firmě American Optical v Southbridge ve státě Massachusetts. Vlastnil ji George Wells a ochranné brýle se u ní prodávaly pod značkou Wellsworth. V roce 1916 Wells najal Edgara Tillyera jako vedoucího nového výzkumného střediska.

Tillyer pocházel z New Jersey a studoval na Rutgers University. Před příchodem do American Optical pracoval v Nautical Almanac Office ve Washingtonu, na Naval Observatory a v National Bureau of Standards, kde působil pod Williamem Coblentzem. Jeho hlavní pracovní partnerkou byla Estelle Glancy, matematická astronomka, která byla téměř úplně hluchá. Tillyer pro ni navrhl elektronickou naslouchací pomůcku typu „ear trumpet“ a kontaktoval kvůli ní firmu Zenith Radio Company.

Společně vyvinuli teorii zakřivených čoček, včetně použití odlišných čoček pro každé oko. Kombinace sférických a cylindrických čoček umožnila korigovat ohniskovou vzdálenost a astigmatismus nezávisle na sobě. Tento přístup je spojen s patentem označovaným jako „Tillyer lens“. Tillyer také vyvinul Wellsworth lensometer, přístroj k měření čoček. Pro American Optical pracoval až do své smrti v roce 1970 a podal téměř 200 patentů.

Sellův článek tak v první části ukazuje, že vývoj ochranných brýlí propojil lékaře, chemiky, sklářské firmy i státní zásahy. Podobné snahy vedly od žlutých čoček v Paříži přes Crookesova spektrální měření až k moderní optické korekci. Vzdělaný čtenář se tak dozví, že zdánlivě okrajové téma má kořeny v úrazovosti v průmyslu i v otázkách veřejného zdraví.

Druhá část se má podle autora věnovat speciálním brýlím a tomu, jak se didym stal oblíbenou čočkou sklářů. Právě didym, směs vzácných zemin, má v následném příběhu hrát hlavní roli. Obě části vycházejí v Chemistry World a nabízejí pohled na to, jak se chemie skla a fyzika světla promítly do každodenních pomůcek, které dnes bereme jako samozřejmost.