Britský skeptik vyvrací teorii o vesmíru jako počítačové simulaci

Britský skeptik Michael Marshall, projektový ředitel Good Thinking Society a prezident Merseyside Skeptics Society, se ve svém textu publikovaném 12. října 2026 obrací na poněkud nečekanou cílovou skupinu – miliardáře z technologických firem Silicon Valley. Těm vzkazuje, že vesmír, ve kterém žijí, není počítačová simulace, a snaží se jim vysvětlit, proč je tato myšlenka, byť intelektuálně lákavá, z filozofického i vědeckého hlediska neudržitelná.

Marshall, který je zároveň spoluhostitelem podcastu Skeptics with a K, v článku připomíná, že otázka po povaze reality není žádnou novinkou vycházející z éry umělé inteligence a výkonných počítačů. Naopak jde o jeden z nejstarších filozofických problémů lidstva. Jako příklad uvádí Platónovu alegorii jeskyně, v níž vězni spoutaní tak, že vidí pouze stíny na stěně, považují tyto stíny za jedinou existující realitu – aniž by tušili, že za jejich zády se odehrává svět skutečných předmětů a světla. Podobně zmiňuje myšlenkový experiment francouzského filozofa Reného Descarta se zlým démonem, který by mohl člověku předkládat zcela klamný obraz světa, aniž by to dotyčný dokázal jakkoli odhalit.

Marshall tyto klasické koncepty propojuje s modernější verzí téhož problému – experimentem „mozek v nádrži, který ve 20. století formulovali filozofové Gilbert Harman a Hilary Putnam. Podle této myšlenky by lidský mozek mohl být vyňat z těla, uložen do nádrže s živnými roztoky a napojen na počítač, který by mu vysílal elektrické impulzy vytvářející dokonalou iluzi normálního života – aniž by si mozek byl schopen uvědomit, že jde o simulaci. Právě tato představa je podle Marshalla intelektuálním předchůdcem dnešní populární hypotézy, že celý vesmír může být rozsáhlou počítačovou simulací vytvořenou vyspělejší civilizací.

Autor podotýká, že právě mezi některými vlivnými osobnostmi technologického sektoru si tato myšlenka v posledních letech získala značnou popularitu. Argument zní zhruba takto: pokud je technologický pokrok dostatečně rychlý a civilizace dokáže vytvářet stále realističtější simulace, je statisticky pravděpodobnější, že žijeme uvnitř jedné z mnoha simulovaných realit než v té jediné „základní.

Marshall však tento argument odmítá a vysvětluje, proč je z pohledu skepticismu problematický. Upozorňuje, že podobné myšlenkové experimenty mají svou hodnotu především jako filozofická cvičení – pomáhají nám přemýšlet o povaze poznání, vědomí a jistoty. Jejich účelem ale nikdy nebylo tvrdit, že popisovaný scénář skutečně nastal. Nemožnost definitivně vyvrátit určitou myšlenku ještě neznamená, že je pravdivá nebo že pro ni existují nějaké důkazy. Skutečnost, že si člověk nedokáže být stoprocentně jistý, zda není mozkem v nádrži, neznamená, že by měl tuto možnost považovat za pravděpodobnou.

Podle Marshalla je právě toto podstatou zdravého skepticismu, jak se uplatňuje napříč akademickými disciplínami – od filozofie přes fyziku až po kognitivní vědy. Skeptický přístup nespočívá v pochybování o všem bez rozdílu, ale ve vyžadování odpovídajících důkazů úměrných závažnosti tvrzení. Hypotéza o simulovaném vesmíru podle něj žádné ověřitelné důkazy nenabízí, a zůstává tak spíše zajímavou spekulací než vědecky podloženou teorií.

Marshall v závěru svého textu naznačuje, že fascinace simulační hypotézou mezi technologickými magnáty možná odráží spíše jejich profesní perspektivu – lidé, kteří sami budují virtuální světy a umělé inteligence, mohou být přirozeně nakloněni myšlence, že i jejich vlastní realita je podobným konstruktem. To však podle autora neznamená, že jde o myšlenku podloženou fakty. Filozofické experimenty jako Platónova jeskyně, Descartesův démon či mozek v nádrži mají sloužit k tříbení úsudku a kritického myšlení, nikoli jako základ pro přesvědčení, že svět kolem nás není skutečný.